Mailíkův příběh…..
Mailušku všichni znáte. Za prvé je nepřehlédnutelný a za druhé je slavný. A je můj kamarád, protože moje babča má kamarádku Radku. Když jsme spolu byli na Dubině na dlouhém víkendu, všechno mi vypravoval. A právě proto, že je to kamarád o kterém se píše i v novinách, myslím si, že vás bude zajímat jak to u nich bylo…..
Je tedy o měsíc mladší, narodil se v červenci 2004 kousek od Brna v Moutnicích.
Užíval si dva měsíce krásného řádění se svými sourozenci až do dne, kdy je navštívili budoucí pánečkové. A tak Mailík vzpomíná….
Původně se přijeli jen kouknout, ale já jsem se rozhodl, že beze mne neodjedou - moc se mi totiž líbili. Jejich první labrador jim nedávno umřel a opravdu na nich bylo vidět jak moc jim chybí. Jenže bylo nás deset a jeden jak druhý. Na té holce (říkali jí Radko) bylo vidět, že by nás nejraději odvezla všechny a že se vůbec nemůže rozhodnout. Jediné co věděla, že se štěňátko bude jmenovat Mailo podle filmu Maska, protože se jí moc líbilo, jaký byli ti dva parťáci a film ji spolehlivě vždy rozesměje. A tak nechala výběr na svém manželovi Vlasťovi. Ukázal na mě a já byl šťastný!!! Jenže přece jen jsem si to chtěl pojistit – co když za chvíli vyberou někoho jiného? Když se šel Vlasťa muchlovat se sourozenci a Radka to točila, neponechal jsem to náhodě a dřepl si hned vedle kameramanky. To by v tom byl čert, aby mě nepohladila. A bingo!!!! Neodolala a začala se mazlit. Štěstí mi přálo ještě víc, protože se mi koukla do ucha a zjistila, že mé tetování končí číslem 20 a to je její šťastné číslo! A tím to bylo vyřešené.
Jenže jak se tak pobíhalo a přebíhalo, najednou se nevědělo, který jsem. Nahnali nás do kotce a začali mne hledat. Různě nás přehazovali, a zase spletli dohromady. Vůbec jsem nechápal, proč to tak zdržují. Vždyť jsem byl celou dobu nalepený na pletivu a olizoval tam svou budoucí paničku. Byla to láska na druhý pohled J.
A tak jsme vyrazili k novému domovu. Seděl jsem pěkně na klíně a díval se z okna. Abych se trochu přiznal, tak jsem si potichounku poplakával, protože mi začali chybět sourozenci a hlavně maminka Ticki……
To jsem ale netušil, jak nový páníčci jsou akční a že mě nečeká spinkání u postele, ale že se hned jede na výlet a to rovnou přes noc.
Vlasťa je totiž náruživý rybář a nechtěl si nechat ujít volný víkend a tak jsme jeli všichni. Byl jsem za celý den utahaný a tak jsem si schrupl na dece. Jenže já jsem si hlavně užíval, když se ke mně přitulila panička a spali jsme spolu. Do teď mám moc rád spaní ve stanu, akorát už se nevlezu s paničkou do spacáku…
První dny doma jsem prý zvládal dobře. V noci jsem spával s paničkou, která kvůli mně vyměnila postel za spánek na zemi a přes den jsem s ní jezdil do práce. Má hrozně hodného šéfa a aby věděl, že si toho vážím, tak jsem se mu vyčůral a vykadil pod ředitelský stůl. Byl jsem ale odhalen dřív než se vrátil a tak o mých dárečcích vůbec neví. A přitom jsem se tak snažil. Venku bylo hezky a tak se panička rozhodla, že mi bude líp venku na zahradě než v malé kanceláři, kde mi bývalo horko (teď už má novou kancelář a když za ní přijdu, tak pomalu díky klimatizaci mrzne, jen abych nefuněl – nemá to totiž ráda) a tak se mne snažila navyknout na boudu. Samozřejmě jí na mně záleželo, tak abych tam netrpěl sám, vždy si za mnou vlezla, počkala až usnu a vysoukala se ven. Jenže to se přepočítala. Moc dobře jsem věděl, že mi chce odejít a tak jsem odfukoval jen na oko a sotva se zvedla, šel jsem ji ven zkontrolovat. Tak se to dlooouho opakovalo, až jsem vážně usnul. Pak už jsem tam chodil docela rád i sám a teď je to můj koutek klidu, kam mi nikdo nechodí. A mám blízko k rybičkám v jezírku a na zahradu. No, chvíli jsem měl zahradu zakázanou. Zkrátil jsem pár stromečků a vyhrabal dokonalé díry v záhoncích.Vůbec nechápu, proč jsem nebyl pochválený. Přitom bych je mohl hrabat uprostřed anglického trávníku, ale já si řekl : Když anglický, tak anglický, tedy žádné nerovnosti. A tak jsem se do toho dal. Vytrhal jsem všechnu vyčnívající trávu i s kořeny a pak jsem s tím lítal po celé zahradě. No a když přišla panička z práce, tak se snažila zase tu trávu alespoň na oko vrátit zpět J. Ale já jsem se jen tak nedal. Příští den jsem si to zase udělal po svém. Nakonec mě to přestalo bavit, protože moje práce přišla v niveč a tak jsem alespoň několikrát zkrátil zahradní hadici anebo udělal krásné výkusy na dřevěném plotu.
Když si mne odváželi od pana chovatele, tak panička slíbila, že se mě pokusí uchovnit, ale že není typ, který by objížděl výstavy a zkoušky. Všichni jí to zbaštili a dokonce i ona sama tomu věřila. Jenže hned v únoru 2005 se konala výstava v Brně a my to šli zkusit. Vystavovali jsme ve třídě dorostu. Já jsem teda moc nepostál, většinou jsem tam ležel a očuchával co je zajímavého na zemi. Přesto jsme získali naše první ocenění VN 2 a tím začala naše výstavní kariéra. A že jsme těch výstav objeli! Ze začátku se nás neustále držela druhá místa, ale já moc dobře věděl čím to je a panička to věděla také. Prostě nejsem pravý show pes, který si výstavy užívá, ale spíš mě to otravuje. Někdy mi paničky bylo až líto, jak se snažila, mě co nejlépe předvést, ale já se fakt většinou vidím úplně někde jinde a je to znát. Alespoň, že ve výstavním kruhu dostávám tvrdý sýr …to je mňamka!
Cvičit mě panička začala, ještě když jsem byl mimino. Mě se to líbilo, protože mě panička pořád jen chválila, vejskala nad každým mým výkonem (no hrála mi parádní dííívadlo) ale aspoň byla legrace. Vlastně jsme si spolu pořád hráli. Viděl jsem, jak je ze mě nadšená a tak jsem jí chtěl dělat radost – no abych řekl pravdu, tak jsem dostával za každý i jen malý úspěch piškoty a to jsem si taky nemohl nechat ujít. No a tak hned, jak mi bylo 10 měsíců složili jsme základní zkoušku OVVR. Tu jsem zvládl bez problémů a tak jsme postupně složili všechny zkoušky, které jsou pro retrievery určeny. A tam se ukázalo, jaký jsme s paničkou tým, protože se nám docela dařilo.
Bodejť by ne – každé ráno a skoro každý večer spolu ležíme u krbu v mým pelíšku a pěkně spolu chrupkáme. To mám moc rád!!! Ale panička si to užívá asi ještě víc. Vždy si lehnu před ni a pěkně se natulím a tím ji zahřívám. Jenže mě je pak docela teplo a to se musím jít zchladit na kachličky. Docela se pak těším až se prospí a odejde do svého pelíšku. Pak se teprve můžu pořádně natáhnout.
Co mám ještě rád, tak to jsou dlouhé procházky a nejlépe když potkáme nějaké psí kamarády. Často chodíme na pole. Teď už jsem rozumný a neválím se v každé hroudě, ale když jsem byl menší, tak to jsem si rochnění v bahně užíval. Náš soused, který si každý víkend před barákem umýval svou novou Mazdu, měl vždy strach, abych se moc kolem jeho auta neochomýtal a neuděl mu tam nějakou čmouhu. Měli jste vidět ten děs v jeho očích, když jsem se vyřítil ulicí a bahno ze mě lítalo, abych ho náležitě přivítal!!! A panička nevypadala o moc líp, protože jsem se ji vždy snažil zatáhnout do mých her, takže byla od bahna taky. Někdy se za nás doma styděli. Ale to my ne. My se nestyděli nikdy.
Další mojí vášní jsou hony. Protože už nás žádné zkoušky nečekají, kromě Mistrovství republiky a to ještě není jistý jestli vůbec nastoupíme (moc se nám totiž nechce), mě Radka vzala na hony do Židlochovic. A to byste kluci měli vidět. O tolika bažantech se mi do té doby mohlo jen zdát. Tam je to pro mě ráj! Pro paničku už tak tolik ne, protože byla zvyklá, že poslouchám jak hodinky, ale to se na mě nikdo nemůže zlobit, že vášeň pro lov je silnější. To jsem prosím dostal i vytaháno za ouško až jsem kvikl (ale i tak to stálo za to). Na mou obhajobu – některé povely jsem fakt neslyšel!!! Doufám, že na to panička zapomene a budeme jezdit i další sezóny.
A nemoci? Naštěstí nic závažného mě nepotkalo. Kašel, to víte, ten jsme měli společně. Jako mrňous jsem trpěl na záněty v očích, dokonce jsem musel dvakrát pod narkózu, ale pak se panička spojila se svou kamarádkou, která se zabývá homeopatiky a od té doby mám klid. Teda jak se to vezme – neustále musím polykat různé kuličky a hořké bylinkové kapky (ty teda vážně nesnáším), ale panička je přesvědčena o své pravdě. A můj největší malér, to vám povím….. Přijela za námi kamarádka se dvěma labinkami a ty měly úžasný pískací míček na kterém byl namalován nějaký obličej. Moc se mi líbil. Teda já si s ničím moc nehraju, ale když mám parťáka, tak to se taky vyhecuju k pořádným vylomeninám. No a tak jsme se s tím míčkem honili. Konečně jsem se ho zmocnil a nechtěl ho samozřejmě dát a v zápalu boje jsem ho najednou spolkl. Panička málem omdlela. Hned se telefonovalo známé veterinářce do Brna co mají dělat. Prý vyvolat zvracení, tak vyvolali , ale míček mi stejně zůstal v žaludku. Radka propadala panice a následující den obvolala všechny věhlasné kliniky, aby poradili co se mnou. Jenže já jsem se cítil skvěle – jedl jsem normálně, běhal, prostě mi nic nechybělo. A tak po vyhodnocení všech možných doporučení se rozhodli čekat jak se s tím poperu. Byli jsme přihlášení na podzimní zkoušky a pořád se řešilo jestli nastoupíme nebo ne. Co bych nenastoupil, když mi bylo tak dobře. A tak jsme mezi labradory zvítězili i s pískacím míčkem v břiše. Alespoň se panička chvilku odreagovala, protože začínala být mírně hysterická a já jsem byl pod 24 hodinovým dohledem. Mě se to samozřejmě líbilo, protože jsem tak mohl spát s paničkou v posteli. Uběhly skoro 3 týdny a my jsme vyrazili po dlouhé době na víkend na ryby. Já jsem na ně dostal pořádnou chuť (jindy je spíš přenáším a jen olizuju), ale ten den jsem si vážně pochutnal a že jsem dostal pořádnou porci. Jenže v noci se mi udělalo pořádně zle …to jsem si to vyvolal sám, a míček byl na světě a bylo velký jásání i když jsem to udělal ve stanu. Panička začala všem , kteří to s námi prožívali rozesílat zprávy, že už jsem zase v pohodě. Ti byli asi rádi…
Teda ty lidi jsou vážně divní. Já bych z toho zas tak odvařenej nebyl, kdyby se pozvracel páník mého psího kamaráda. Museli jsme jít pak veterinářům ukázat co to bylo za míček, protože nám nikdo nevěřil, že jsem spolkl míček o průměru 7 cm a vůbec jsem nejevil známky jakéhokoliv problému. Alespoň jsem zase všem ukázal, jak jsou labradoři šikovní.
Tak to je asi o mně všechno. Jo není, jen tak mimochodem mám už nějaký děti a těm se daří taky moc dobře.
Jsem prostě další šťastný labrador, který je rád na světě!!!!
Tak vypravování Mailušky zachytila panička Radka, pro vás přeložila a zapsala panička Jarka, dozor nad vším, sám velký Aron.
